Květ života je prastarý symbol co vychází od Stvořitele. Ale proč s ním žádný z nás není ve spojení v každodenní meditaci, když je to tak mocný nástroj, jak se přiblížit sám ke své podstatě a vnitřnímu seskupení všech buněčných struktur. Proč lidé nejsou schopni vnímat roviny, jež kolem nás sou, jen je pouhým zrakem nevidíme, a proto pro nás neexistují.

Nová doba, která se otevírá a přináší změny, jež se propisují do lidských struktur v DNA  a nelze dělat, že neexistují, ač se o to neustále mnozí pokouší.

Jen vůle chtít vnímat vše svojí vnitřní moudrostí nás může přiblížit zpět ke Zdroji odkud všichni pocházíme. A tedy i přicházíme. Ti jež chtějí v hloubi svého srdce, těm se ta cesta ukáže skrze mnohé z cest vlastní touhou kráčených.

Já ač mohu ovlivnit mnohé, nemohu tu vlastní vůli vaši přimět k činům vedoucím do Svatyně poznání, která přináší otevření se velké Síle, co nyní může promlouvat a mnohým pomůže na tu cestu směrovat.

Až nastane ta chvíle spásná, uslyšíte volání, které je tak silné, že od všeho ostatního vás odklání. Je to Touha poznání. To poznání, co v sobě skrytá nese stará moudra Vesmírná a v buňkách lidských něco přesívá.

Ač mnohým se zde nechce být, ta Touha nedovolí odejít. To je ta Touha prastará, Ta, co se o vše postará. Není to touha, co každý zná, co po věci movité se zadívá.

Ten Květ, co za zmínku stál, ten každičký den hovoří k nám. Na Něm to totiž celé stojí, jsou v něm struktury co bolavé rány hojí. Je v Něm Ta skrytá Síla, co se před nikým neukrývá, Ta, jež čeká na poznání, že v tom celém nejsme sami.

Hledají mnozí odpovědi vzdálené, snaží se najít ty cesty poznané. Když ale motivem, čisté Bytí není, tak v tomto prostoru se záznamem tužby plytké, se otevřou brány k poznání, co ale jinam člověka směřují. Podstatou totiž není zůstávat v tom sám a být mezi lidmi vyhledán, jen pro vlastní naplnění, že já tu moudrost mám, tak mohu být mezi lidmi uznáván.

Nyní to Poznání vede nás dál, tak jak se kdysi ten příběh psal, ten, skrze který, On, byl ukřižován a mnohými pranýřován.

Tak jak každý kruh Poznání v tom Květu zrození propojený s ostatními jest, to je to kouzlo společných cest. Nikdo tu sám za sebe není, kdy právě Ty dojdeš k tomu pochopení?

Nastal již čas Tobě vlastní, že opouštíš to, co pevně ve svých rukou držíš a spojíš se s tou Silou v srdci svém, v tom místě, které je Tvým domovem.

Já Tě nyní vyzývám, nadechni se do srdce svého, koho v něm máš jediného? Kdo v něm je a prostor hlídá, že stále ty dveře k Němu neotvírá?

On čeká a čekat bude, až pochopíš víc, komu se nyní máš otevřít.

Hledej cesty skrze slova, která Tebe povedou, budeš blíže každý den, svou vnitřní Touhou, těm slovům rozuměj. Těžká jsou jen, když chceš je tak vnímat, když o ně chceš se nezajímat. V té chvíli brány jsou zavřené, do Moudrosti blažené.

Tak ať se staň. Já hovořím k vám…